Nemocná duše 1. část

25. srpna 2012 v 17:13 | Rezzy |  Ze života

Být normální v období dospívání je samo o sobě nenormální.
Anna Freud




Jelikož jsem teď několik hodin sama doma, mám čas a klid na psaní. Nádech, výdech... rozdělím to na několik částí, aby to nebylo moc dlouhé, nejspíš bych to stejně nezvládla napsat najednou. Asi mi to potrvá, budu muset hodně vzpomínat a orientovat se v rocích...

Řekla bych, že jako malá jsem byla fajn dítě. Nedokážu to sama dost dobře posoudit, ale i podle toho co říkají rodiče jsem byla chytrá, samostatná, přátelská. Nestyděla jsem se, ráda jsem okolí ukazovala, co umím. Chodila jsem do několika kroužků, ve škole jsem byla bezproblémová. Odmala jsem přemýšlivá, citlivá... nesnáším především nespravedlnost a utrpení jiných, ať už lidí či zvířat.

Hodně měnit jsem se začala asi při přechodu z prvního stupně základky na druhý. Celkově jsem asi patřila mezi ty, co dospívali dříve než ostatní. První měsíčky přišly už v 11 letech. A taky náladovost, stydlivost, uzavřenost... a bohužel se tohle pomalu stupňovalo.

Ze sedmé třídy jsem v roce 2008 odešla na šestiletý gympl. Byla jsem nezajímavá, málomluvná, neuměla jsem se nějak hezky oblékat, trápilo mě akné a vlnité vlasy, které měly nemožný střih a já je nedokázala hezky upravovat. Samozřejmě... zas tak hrozné to ve skutečnosti nebylo. Ale nízké sebevědomí způsobovalo, že jsem se tak vnímala.


Základka mi nechyběla, z gymplu jsem v sedmém nebi nebyla, ale byla jsem tam celkem spokojená. Nastala zima a přelom roku 2008-2009... a tehdy, v 13 letech, přišly první výraznější psychické problémy.
Často jsem měla špatnou náladu, byla jsem podrážděná a i když mě to pak hrozně mrzelo, byla jsem na rodiče a bráchy často fakt nepříjemná. A začala jsem se pravidelně sebepoškozovat. Večer jsem se zavírala do koupelny a řezala se. Zvykla jsem si na to, že se mi pak vždycky ulevilo. Jizvy jsem schovávala. Uvědomovala jsem si, že je to divné chování, ale zatím jsem neměla potřebu to měnit.

Netuším, jak jsem na tuhle metodu uvolňování napětí přišla. Myslím, že jsem to poprvé udělala ještě dřív, ale jen párkrát. Nepamatuju si, že bych o tom někde slyšela nebo četla a řekla si, že to zkusím. To určitě ne. Nejspíš jsem na to náhodou přišla sama v nějaké napjaté chvíli. Zkoušela jsem si vzpomínat, i psycholožka se mě na to ptala, ale vážně si to nepamatuju.


Na jaře 2009 se moje nálady trochu zlepšily. Se sebepoškozováním jsem chtěla přestat. Nezbavila jsem se toho úplně, ale dělala jsem to méně často. Měla jsem pocit, že mi pomohlo pohlazení sluníčka a jarní vzduch a proto jsem se začala bát, že třeba příští zima bude zase tak hrozná. A jelikož mé špatné nálady zdaleky nevymizely, rozhodla jsem se, že konečně zajdu k psychologovi. Odvažovala jsem se k tomu dlouho.

Problém byl, že jsem nevěděla, jak se k němu dostat. Rozhodla jsem se s tím někoho požádat o pomoc. Nechtěla jsem o tom mluvit s rodiči, protože jsem prostě nevěděla, jak jim to vysvětlit. Zvažovala jsem několik dospělých lidí z okolí a nakonec jsem v červnu zašla za jednou profesorkou ve škole (která se od dalšího roku stala naší třídní). Dodnes nezapomenu, jak jsem se klepala a jak moc jsem toužila obrátit se a běžet domů, když jsem se blížila k jejímu kabinetu...

Domluvila mi na naší škole schůzku s výchovnou poradkyní. Doufala jsem, že tam prostě dostanu kontakt na psychologa nebo mi poradí, kam zajít a nashledanou. Ale trvala na tom, že o tom musí vědět mí rodiče a že k psychologovi se mnou stejně musí oni a tak si zavolala do školy mamku. To bylo pro všechny dost nepříjemné. Pro rodiče to byl šok, mrzelo je, že jsem o tom s nimi nechtěla mluvit a taky nechápali, co se to se mnou děje a proč, jestli neudělali někde chybu. A já jim to neuměla vysvětlit a mrzelo mě, že jim dělám takové starosti.

Mamka dostala několik kontaktů a dovolala se jedné psycholožce, které se zrovna někdo omluvil a tak jsme k ní hned naklusaly. Hned při prvním sezení jsme z ní obě měly velmi dobrý pocit. Myslela jsem, že k ní půjdu párkrát a bude to vyřešeno... ale chodím k ní doteď. A mám ji moc ráda :)

Pokračování bude v dalším článku.








 


Komentáře

1 Naty Naty | Web | 25. srpna 2012 v 17:37 | Reagovat

Zajímavé, krásně píšeš, moc už se těším na pokračování :)

2 murder-doll murder-doll | Web | 25. srpna 2012 v 19:30 | Reagovat

tieto príbehy sú vždy tak osobné, je úžasné že si sa rozhodla podeliť o ten svoj..si úžasná Rezzy nemáš dôvod trápiť sa nízkym sebavedomím, som zvedavá na druhú časť :) ...mimochodom ďakujem :)

3 Flo Flo | 25. srpna 2012 v 19:41 | Reagovat

Čtu tě už hooodně dlouho. A opravdu mě zajímá, co tě dohnalo až k ppp.

4 Annie Annie | 25. srpna 2012 v 21:00 | Reagovat

[3]: taky by mě to zajímalo...:(

5 Catharina Catharina | Web | 26. srpna 2012 v 10:53 | Reagovat

Ty příběhy z pozadí jsou zajímavé, protože lidé bez ppp si myslí jen něco jako "trhlá, blbá, nenormální holka" a přitom nikdo nevidí ten příběh za pozadím, to skryté.
Je fajn, že ses rozhodla odkrýt ten svůj. Fandím ti! :-)
Jinak já byla u psycholožky jednou a nenadchlo mě to, spíš mě ještě víc vydeptala.

6 Batty Shark Batty Shark | Web | 28. srpna 2012 v 14:45 | Reagovat

Ach rezzy ... teším se až si to přečtu uplně všechno .. víš co ? Když jsem to četla přišlo mi že jsme v pár věcech podobné.Když jsem četla slova dospívala jsem rychleji než ostatní mě přesně vystihují ... a v obodobí mezi 13 lety se začalo všechno kazit ...

7 Batty Shark Batty Shark | Web | 28. srpna 2012 v 14:49 | Reagovat

a hlavně část se sebepoškozováním mě hluboce zasahuje ...

8 banalite banalite | E-mail | Web | 2. září 2012 v 9:57 | Reagovat

Zajímavé, že u mě problémy taky začaly ve 13 letech :) myslím, že je to takové zlomové období vstupu do puberty. Já jsem byla úplně stejná - stydlivá a uzavřená - a k mým nejbližším jsem zase byla protivná a agresivní. To všechno trvalo až do mého vyléčení.
Ten citát na začátku to vystihuje krásně. A někdo holt má to dospívání méně složité, někdo více. Lidé přemýšlivý, kteří žijí také vnitřní život, se obracejí do sebe a mají psychické problémy.
Takoví lidé, kteří žijí jenom "na povrchu" a spíše orientovaní na společnost a na vrstevníky, než sami na sebe, mají "společenské problémy" - drogy apod. Četla jsem to nedávno v učebnici psychologie a přišlo mi to zajímavé - že někteří lidé žijí víc uvnitř, někteří zase na povrchu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama