Nemocná duše 2. část

26. srpna 2012 v 12:24 | Rezzy |  Ze života

To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach.
Gilbert Pierre Cesbron

B814cee72cbecbc11b67333187dbe049_large



Prázdniny 2009 byly celkem klidné. Náhodou jsem na internetu objevila hubnoucí blog a začala mě zajímat zdravá strava. Ne nějak přehnaně, pouze jsem postupně omezovala sladkosti, smažené, pití sladkých limonád apod. Vážila jsem tehdy 54 kilo a rozhodla se zhubnout na 50 a trochu si vylepšit postavu.

Na podzim se to však zase všechno začalo zhoršovat. V říjnu jsem si v tělocviku zlomila nohu a přes zimu jsem dostala tři angíny. Měla jsem hodně zameškáno a byla jsem ve stresu. Špatně jsem spala, měla jsem úzkosti a bála jsem se spousty věcí... nejradši bych ani nevykračovala z domu... styděla jsem se úplně při všem, začala jsem si připadat tlustá, byla jsem přesvědčená o tom, že jsem vždy a všude naprosto nemožná a trapná.


Jedna z věcí, která mi dělala největší problémy, byl tělocvik. Tak moc jsem se bála ztrapnění, že jsem byla schopná předstírat, že mi je na omdlení, abych si mohla sednout a nemusela cvičit (a pak jsem měla pocit, že dělám něco úplně zvráceného a měla černé svědomí). Občas jsem se zase sebepoškozovala. Když mi bylo špatně, udělala jsem to dokonce i ve škole. Zavřela jsem se ve škole na záchodě a kousala se do ruky.

Paní psycholožka nám tedy dala kontakty na nějaké psychiatry s tím, že by mělo být zváženo, zda nepotřebuji léky (jak možná víte, psycholog není lékař a léky napsat nemůže). A tak jsem s mamkou někdy v listopadu nebo prosinci začala dojíždět i k jedné dětské psychiatričce do jiného města. Nasadila mi antidepresiva a já doufala, že mi po nějaké době pomůžou...

...a nepomohla. I když jsem to původně neplánovala, váha spadla na 49kg. K úzkostem se přidaly děsivé sny a pak i halucinace. Například jsem se usmála a málem i promluvila na potkana, kterého jsem viděla na své posteli, přestože jsem ho o chvíli dřív dala do přenosky (a v té pořád byl). Nebo jsem ležela večer v posteli a zdálo se mi, že sebou trhá lustr a točí se a hrozně mě to vyděsilo, protože jsem myslela, že to někdo dělá. K Vánocům jsem dostala porcelánovou panenku, kterou jsem si postavila v pokojíčku na stůl. Podívala jsem se na ni a byla jsem si jistá, že panenka na mě mrká, mračí se a nemá mě ráda. Často si na to vzpomenu, když ji vidím...


Na začátku ledna 2010 jsem byla na kontrole u psycholožky a psychiatričky. Ty se prý tehdy telefonicky spojily a vůbec jsem se jim nelíbila. Řekla jsem totiž, že léky mi vůbec nepomáhají, že jsem hrozně unavená a že se mi s mými úzkostmi nechce bojovat. Přemýšlela jsem o smrti. Bylo by mi pak lépe? Ráda jsem psala a vím, že jednou jsem napsala do básničky toto...
... pak už nebudu muset bojovat den co den.
Smrt bude asi nakonec jediná cesta ven.

Psychiatrička udělala něco, na co nikdy nezapomenu. Patří to mezi moje nejsilnější zážitky. Řekla, že pokud léky nezabírají, mohla bych třeba mít i nádor na mozku nebo tak něco. Prý mě objednala do nemocnice na CT vyšetření. Ulevilo se mi a přiznám se, že jsem si přála, aby něco našli, protože by mi třeba mohli pomoct... Jenže lhala. Místo na vyšetření jsem s rodiči jednou ráno zamířila do psychiatrické léčebny a ještě se divila, kde mi tady můžou udělat CT.

Když mi to došlo, nebylo cesty zpět, protože už jsem prošla příjmem. Rodiče vypadali, že by mě radši vzali zpátky domů, ale doktorky je zpracovaly. Čekala jsem s taťkou na chodbě. Když přišla mamka s doktorkou a měla slzy v očích, hrklo ve mě a věděla jsem, že se něco děje. Primářka ke mě přišla, dala mi ruku na rameno a řekla, že si mě v léčebně chvíli nechají. Byla jsem v takovém šoku, že jsem nedokázala promluvit. Jen jsem přikývla. Nedokázala jsem se vůbec bránit. Rodiče mi jeli domů sbalit oblečení a další věci.

Dopoledne byly všechny děti ve škole. Sestry mě měřily a vážily. To, že jsem zhubla, jsem nechtěla přiznat. Pak mě sestřička odvedla do herny a řekla, že si můžu vybrat film. Vybrala jsem si Narnii, i když jsem nechápala, jak si někdo může myslet, že se v tak zoufalé situaci budu dívat na televizi. Na nástěnce jsem si přečetla jídelníček a udělala se mi husí kůže (jen malá poznámka - k jídelníčkům jako jsou např. v Motole to mělo daleko, ale i tak mi to tehdy přišlo hrozné).
V tu dobu už jsem byla zvyklá jíst dost odlišně, dopoledne jsem jedla normálně a po obědě už co nejméně. Jídlo mi tam první dny dělalo opravdu problémy, nemohla jsem to do sebe nacpat, vždycky jsem dojídala poslední a chtělo se mi brečet. Jenže doktorky řekly, že musím trochu přibrat a já nechtěla mít další problém, tak jsem se snažila.


Pokračování bude v dalším článku.

 


Komentáře

1 Helena Helena | 27. srpna 2012 v 9:23 | Reagovat

Tak kdy už to dopíšeš? Nemůžu se dočkat, je to zajímavé čtení, čekám na to jak na další díl seriálu.

2 Anore Anore | Web | 27. srpna 2012 v 9:34 | Reagovat

Nevím co napsat..
Prošla sis peklem.
Strašně tě obdivuji. Jsi úžasná, že o tomhle dokážeš tak otevřeně psát.
Je to opravdu dost silné.

3 murder-doll murder-doll | Web | 28. srpna 2012 v 10:37 | Reagovat

ach zlatíčko....je to smutné že sa toto všetko deje, na ďalšiu časť teraz nemám čas ale večer sa už teším ako to prečítam...Rezzy som na teba hrdá že bojuješ lebo vidno že si si si prešla faktickým peklom..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama