Nemocná duše 3. část

26. srpna 2012 v 19:18 | Rezzy |  Ze života

Naděje a obava jsou nerozlučné.
Francois de la Rochefoucauld




Byla mi diagnostikována úzkostně-depresivní porucha. První dny v léčebně byly samozřejmě těžké. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se doopravdy dostala na takové místo. Venku byl sníh, málo slunce, přišlo mi to tam ponuré. A ty bílé postele a chodba, sesterna... prostě nemocniční prostředí, ze kterého se člověk vždycky rád dostane co nejrychleji pryč.

Na pokoji se se mnou vystřídalo víc holek, ale s jednou jsem byla úplně po celou dobu mého pobytu tam. Byla to feťačka. Sice jí občas snadno vybublaly nervy, ale jinak byla moc milá, chtěla se závislosti zbavit, před spaním jsme si vždycky povídaly. Fascinovaly mě příběhy ostatních. Feťaček tam bylo asi nejvíc. Jinak jsem se tam setkala se dvěma holkama s anorexií, s holkama po pokusu o sebevraždu nebo s holkama, co měly hlasy. Byla jsem z toho úplně vedle. Pak tam byly ještě hyperaktivní děti a jedna mentálně postižená holka.
Vycházela jsem se všemi bez problémů a několik holek si ke mě rádo chodilo vylévat srdíčko. I když jsem sama měla starostí dost, nevadilo mi ostatní vyslechnout. Ihned jsem si od nich taky zjistila, že obvyklá doba pobytu je 6-8 týdnů, ale pokud jde vše naprosto bez problémů, dá se to v některých případech zkrátit i na tři týdny. Velmi jsem si přála tímto případem být.

Když jsem měla první vycházku, byla jsem se s rodiči a bráškama projít po městě. Jelikož jsem zjistila, že existuje revers, který by mi mohli podepsat, začala jsem na ně tlačit. Říkala jsem, jak je to tam šílené, jaké holky tam jsou a že chci pryč, že to zvládnu doma. Doktorky je však před takovým chováním předem varovaly a rodiče se báli mě domů vzít. Když už jsme šli po schodech zpátky na oddělení a mě došlo, že domů ještě opravdu nepojedu, brečela jsem a vůbec se mi nechtělo z mamčiného objetí zpátky na pokoj... ale vybrečela jsem se, utřela slzy a šla.


Vyptávala jsem se doktorek, jestli by bylo možné, abych jela domů už po těch třech týdnech. Říkaly, že pokud bude vše v pořádku, tak ano. A tak jsem pořád opakovala, že je mi lépe, neměla jsem odvahu si na nic stěžovat. Chtěla jsem být co nejdřív doma taky kvůli škole, protože jsem se bála, že budu muset opakovat ročník.

Dny plynuly a doktorky rozhodly, že můžu zkusit jet na víkend domů. To už jsem zvládla dobře, bez jediné slzy, jelikož mi slíbily, že pokud to zvládnu, vrátím se už jen na tři dny a pak mě propustí. Ty poslední tři dny v léčebně už pro mě nebyly ani trochu děsivé.
Uvědomila jsem si, že se tam cítím bezpečně. Škola tam byla oproti gymplu směšně lehká. Ve volných chvílích jsem si povídala s holkama, kreslila, četla jsem si knížky, co mi přivezli rodiče. Odpoledne jsem často bývala ve skupině s jednou moc milou paní vychovatelkou se kterou jsme kreslili, vyráběli různé drobnůstky nebo jsme šli třeba do knihovny nebo do obchodu. Párkrát přivedla svého psa, se kterým udělala canisterapeutické zkoušky. A večer jsme si s kamarádkou dlouho povídaly, smály se a mlsaly (několikrát jsme si na pokoj propašovaly sladkosti a schovaly si je do skříňky nebo pod polštář).

Teď jsem pro změnu měla strach z toho, co bude doma. Čekala na mě rodina, škola, spolužáci. O tom, kde jsem byla, věděli ve škole jen někteří profesoři a nejlepší kamarádka, protože ji mamka poprosila, jestli by mi mohla skenovat učení. Bála jsem se, že se všechno nezvládnu doučit, čekaly mě písemky a ve dvou předmětech zkoušení z celého pololetí. Ale přežila jsem to :) a na konci školního roku bylo vše v pohodě.
Bylo mi lépe, ale moje nálady byly pořád jako na houpačce. Snadno mě něco rozhodilo, byla jsem podrážděná. Brala jsem antipsychotika a antidepresiva, po kterých jsem byla nepoužitelná a hrozně unavená, takže jsem je brala večer a neměla problémy s usínáním. Jenže se ze mě stal úplný mimoň, ze všech stran jsem slyšela, že jsem jak zpomalený film nebo spící panna. Bohužel jsem kvůli nim měla i hrozné chutě a pomalu ale jistě jsem přibírala. Připadala jsem si ošklivá a taky mě trápilo, že mám za sebou černou minulost, která už nejde změnit a já se s tím musím smířit.

(nechala jsem se ostříhat na krátké mikádo - pitomost!)

Moje váha mě velmi trápila. Kdyby stála, tak bych to možná přestala řešit, protože už jsem opravdu žádné diety držet nechtěla. Ale ona pořád rostla. Přes léto (2010) to bylo úplně nejhorší. (Sice jsem měla nejvíc jen 56-57 což někomu hodně nepřijde, ale já se v tom necítila a nechtěla bych to ani teď.) Ráno jsem si řekla, že budu jíst méně a přitom si hned k snídani dala několik kusů sladkého pečiva. Schválně jsem vytáhla jeden starý deník, protože vím, že jsem tam několikrát úplně zoufalá o svém záchvatu psala. Úryvek:
Snědla jsem rohlík s nutelou, koblihu, oplatek, sušenky, hrst bonbonů a čokoládu. K večeři jsem schopná sníst třeba vafle s nutelou a hned na to rohlík se šunkou. Nezvládla jsem to. Proč nedokážu být jako ostatní? Proč mám pořád nějaké problémy?
Neustále jsem se zabývala jídlem a myslela na to, že musím zhubnout, ale nedokázala jsem najet zpátky na svůj režim. Hrozně jsem si přála mít zase 49-50kg a říkala si, že jsem hloupá, když jsem si toho předtím nevážila...

moje obrázky



Pokračování v dalším článku.
 


Komentáře

1 PaPája PaPája | Web | 27. srpna 2012 v 13:12 | Reagovat

Zajímavý silný příběh... byla jsem na obrazovce očima úplně přikovaná:))

Já jsem měla svoje období, kdy jsem hodně jedla, někdy v dubnu a květnu... nedokázala jsem omezit svoje chutě, pořád jsem jedla, nejlépe sladké. Pak jsem se lekla, když jsem vlezla na váhu a naštvala jsem se na sebe.
Potom jsem to sice omezila, ale pořád jsem si každý den říkala: Zítra na tom hubnutí fakt zapracuju.
Pokrok jsem udělala až teď, v srpnu. Dělám krasobruslení a problém nastal ve chvíli, kdy jsem měla odraz do skoku úplně minimální. Naprosto jsem přestala jíst sladké a intenzivně jsem začala cvičit a musím říct, že bez toho sladkého jsem shodila už jenom dvě kila za týden:)

Moc se těším na další část, pokud nějaká bude... je to poutavý:)

2 Naty Naty | Web | 27. srpna 2012 v 14:29 | Reagovat

Strašně zajímavé, už se těším na pokračování :) Úplně skvěle se čteš, píšeš úžasně ) Obrázky jsou moc pěkné :))

3 Yvona Yvona | 27. srpna 2012 v 15:45 | Reagovat

Máš úplně úžasnej styl psaní. Opravdu klobouk dolů, čte se to jedním dechem! Máš talent! Těším se na další pokračování i když chápu, že pro tebe to tak potěšující psaní není. Ale třeba ti to pomůže se s tím víc vyrovnat. Držím ti moc pěsti. A přidej článek prosím co nejdřív, jsem jak na trní :). Papa

4 Annie Annie | 27. srpna 2012 v 15:45 | Reagovat

děkuju moc!

5 Karolína :) Karolína :) | E-mail | Web | 27. srpna 2012 v 16:16 | Reagovat

Rezzynko..jsi opravdu spisovatelka..horší je to, že to všechno jsi fakt zažila, prošla sis peklem..omlouvám se ti, jak jsem se k Tobě chovala..tak hnusně..nevěděla jsem, co máš všeechno za sebou..je to opravdu peklo..je to hrozné..obdivuju Tě, jaká optimistická po tom všem jsi..vždyť pokud by tohle prožil nějaký člověk, myslím, že by ho to okamžitě položilo..že by to, cos dokázala ty nedokázal a byla by z něho troska..je to opravdu k obdivu cos všechno zvládla..mám tu čest s takovým člověkem jako jsi Ty-Rezzynko..zasloužíš si obdiv  a poklonu...moc ráda bych Tě poznala osobně!..nevím, co Ti mám na to napsat..obdivuju Tebe a Tvou rodinu-jak jste to všechno zvládli!..Podobné zážitky mám z léčebny taky..první vycházka, pláč, brek, nechtěla jsem se odtrhnout od rodičů, nechtěla jsem jít z maminčiné náruče, chtěla jsem aby podepsali revers, ale ne..a nakonec vím, že ten revers by byl k ničemu-vrátila bych se znova..poslední dobou jsem docela citlivá..u tohoto článku mi stekla i slza..těším se na pokračování!..a napiš i pátou část-jak Ti je teď dobře, jak jsi šťatsná!!... :* ♥
Teďka ke komentáři, co jsi mi napsala :)..Teď mi vypadlo co to ta denziometrie je-ale už vím, byla jsem na ní-pokud je to teda jakoby takový "scanner" který nad Tebou jede a pak ta doktorka vidí tu kostru ne? A nesmíš tam mít naušnice, kov apod..že, Nebo je to něco jiného? Mám pocit, ž je to ono..byla jsem tam když jsem byla na JIPce (s tou umělou výživou atd.) když jsem měla asi 25-26kg-a pochopitelně, při anorexii, nedostatku těch živin, a při takové nízké váze jsem výsledky měla katastrofální...ale pak při vyšší váze (asi 30kg) jsem tam byla znovu a bylo to prý velmi dobré-že tomu ani nechtěli věřit, když jsem tolik tělo trápila..a když jsem na tom byla hoodně špatně-musela jsem brát i něco na ty kosti-
docela mi to pomohlo a není to na předpis-stojí to asi 80-125Kč..Je to Calchiew D3 (ta trojka je dolní index-neumím to ale tak napsat..)-není to zas tak drahé, jsou to žvýkací tablety (a strašně moc sladké a dobré :D)..doporučovala bych tohle..pomohlo mi to..no a doma máme asi tak půl-třičtvrtě balení ještě ..pokud bydlíš někde Morava-Slezsko (mám pocit, že tam někde, že? :)-kdyžtak mi prosím řekni konkrétně město-ale klidně do mailu :)) tak my tam budeme mít nespíš za nedlouho cestu-tak bych Ti to podarovala..ale je to na tobě..můžeš si klidně koupit svoje balení.do ničeho Tě nenutím .. :)..na předpis to není :)..ale pozor-čti příbalový leták a dávkování-já brala myslím 2 tabletky denně :)..tak to je tak jeden z přípravků-dál bych doporučovala jíst hodně ryby, játra ale taky často chodit na sluníčko-to taky dodává vitamín D..no a nebo ještě existuje rybí tuk (zní to hrozně, já vím..už po stránce "anorektické"-tuk "blé"-ale je potřebný!! :)-neboj, není to jak v tom filmu, kde chlapcovi babička pořád cpala čerstvý, smradlavý (myslím Rafťáci? )..teď už existuje myslím i jako sirup/tabletky-ochucený třeba s pomerančovou příchutí :)..taky není na předpis..to je takový doplněk stravy :)..no a víc teda nevim :/..doufám, že Ti aspoň něco pomůže :)..a s tím růstem neztrácej naději-pořád máš šanci na růst :)..chce to pořádně jíst, dostatečně  a po menstruaci říkám, můžeš vyrůst i pět cm :)..a navíc 165 je moc krásných!..Podívej se na mě-případ co? :/..můžeš být ráda, kočko!..a navíc na fotkách vypadáš tak na 170-a navíc existují podpatky!..kdybys měla modelkovských 175cm a ještě podpatky-tak by Tě moc kluků nechtělo-připadali by si blbě-když by byli prťaví vedle svojí vysoké holky-takhle budeš mít s podpatkama třeba 168-170-ideální!  :)..Děkuju moc Rezzynko-on je problém, že si myslím, že taťka mě měří blbě-možná to tak je a já si to strašně připouštím a bojím se že nerostu :/..doufám, že fakt rostu a porostu..ale nevím :/..!....děkuju Ti moc!!!!!...

6 Karolína :) Karolína :) | E-mail | Web | 27. srpna 2012 v 16:16 | Reagovat

[5]: ehm-sloh..pardon :D

7 Terezka. Terezka. | Web | 27. srpna 2012 v 18:55 | Reagovat

Taky jsem byla v léčebně.. přeju ti, ať to všechno úspěšně zvládneš!! Mimochodem ti to moc sluší:)

8 Verča Verča | E-mail | 28. srpna 2012 v 18:02 | Reagovat

Ahojky Rezzi,
jsem ráda, že jsem narazila na tvůj blog a jsem ti vděčná za popis tvých zážitků, pocitů, emocí... vždycky mi to pomůže uvěddomit si, jaký problém je odsuzování ostatních a taky to, že to nejdůležitější v mezilidských vztazích je láska a respekt. Nemusíme chápat, proč se někteří chovaj tak či onak, ale můžeme to respektovat.

9 Verča Verča | 28. srpna 2012 v 18:02 | Reagovat

Jo a přeji hodně štěstí.:-)

10 murder-doll murder-doll | Web | 28. srpna 2012 v 19:38 | Reagovat

ajaj no vidím to ako zrod anorexie :( idem zlupnúť 4. časť, píšeš krásne :)

11 banalite banalite | E-mail | Web | 2. září 2012 v 10:07 | Reagovat

v tomto věku je přibírání na váze naprosto normální :( když se z nás stávají dospělí, tak přece nemůžeme nadosmrti vážit jako děti!
S tou léčebnou je to zajímavá zkušenost, určitě bych to nebrala jako "temnou minulost". Svoje problémy sis nezavinila sama a není se za co stydět. Ale podle tvého přístupu doufám, že ty se za to nestydíš :)

12 Rosťa Rosťa | Web | 9. října 2012 v 8:53 | Reagovat

Taky musím říct, že mě Tvůj příběh zaujal. Podle mě máš slušný literární talent - svědčí o tom i to, že to je snad prvně, co jsem si něčí příspěvek na blogu jako je tento přečetl opravdu celý. Ať se ti daří!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama