Nemocná duše 4. část

28. srpna 2012 v 10:28 | Rezzy |  Ze života

Kam míří vaše pozornost, tam směřuje vaše energie a tam se objeví i výsledky.
Harv Eker




Na podzim 2010 už jsem konečně zase začala hubnout. Na konci srpna jsem si řekla, že od září už to sakra půjde. Neptejte se mě jak je možné, že to najednou šlo... Prostě jsem se do toho úplně "zahryzla". Už jsem nechtěla být nešťastná ze svojí postavy. Neměla jsem nijak přehnané cíle. Řekla jsem si, že s těmi léky budu ráda třeba i jen za tři blbá kila, ale aspoň něco.

Zpočátku to šlo celkem rychle a já za to bylo moc ráda. Přitom jsem zatím ani nějak extra nemusela ubírat na jídle, pouze jsem jedla pravidelně. Sem tam jsem si dala nějakou sladkost. Měla jsem například slabost pro nugetu, která byla skoro každý den součástí mé dopolední svačiny (třeba s psylliovým chlebem). Celkově jsem nikdy moc nebyla fanynkou hladovek. Bála jsem se, že kdybych zničehonic přestala jíst, ztratila bych sebekontrolu. Věřila jsem, že lepší výsledky mi přinese pravidelné jídlo, třeba v menších porcích.

Někdy na podzim jsem si poprvé zkusila o dost ztmavit vlasy. Chtěla jsem tmavě hnědou, ale chytlo mi to téměř černé. (Sice se mi to líbilo, ale pak jsem se té barvy nemohla zbavit, když jsem chtěla zase světlejší.) Celkově jsem o sebe začala více pečovat, měla jsem se víc ráda.

omlouvám se za kvalitu, našla jsem to v mobilu

Ke konci roku jsem měla menší krizi. Párkrát jsem se pořezala a několikrát jsem zvracela. Naštěstí (!) mi to šlo hrozně těžce a váha mi po tom neklesla, tak jsem se vzpamatovala a rychle s tím zase přestala. Na přelomu roku jsme se přestěhovali do většího bytu a já dostala vlastní pokoj. Celkově se zlepšila atmosféra v rodině, protože předtím jsme měli opravdu malý byteček a přestože jsme se měli rádi, tak jsme si samozřejmě často lezli na nervy, když měl každý jiné zájmy.

Změnila jsem psychiatričku, protože mi nevyhovovala. Měla jsem pocit, že mi nerozumí a upřímně... že je asi taky trochu na hlavu. Byla pořád taková zmatená a skoro při každé kontrole se mě ptala, co moje hlasy a já ji zas skoro při každé kontrole vysvětlovala, že hlasy nemám a už mě to fakt nebavilo. Začala jsem chodit k jedné psychiatričce v našem městě. Bohužel mi nesedla ani ta. Přišlo mi, že ji vůbec nic nezajímá. Akorát mi dál psala léky a když jsem se jí třeba ptala na její názor na něco, tak jsem se stejně nic nedozvěděla. Ale přišlo mi blbé měnit doktorka znovu. Měla jsem svoji fajn psycholožku a to mi stačilo.

V únoru/březnu 2011 mě čekal na gymplu lyžák. Takové malé dobrodružství, narušení stereotypu. Měla jsem pocit, že si konečně začínám života užívat. Dokázala jsem se radovat i z maličkostí a naučila jsem se krotit černé myšlenky.

Tehdy se mi váha poprvé pořádně zasekla, a to na dlouhé tří měsíce. Sice jsem už byla se svojí postavou celkem spokojená (51kg), ale chtěla jsem víc. Byla jsem tvrdohlavá. Takže i když se mi nechtělo, řekla jsem si, že se nedá nic dělat a udělala jsem v jídelníčku škrty. Sbohem, nugeto.


Ke konci školního roku jsem měla menší zdravotní problémy. Musela jsem se objednat na rehabilitace, protože mě od zad píchalo v břiše. A taky opět přišla angína. Byla jsem dlouhodobě unavená, bez energie. Náhodou byla u mojí dětské doktorky nějaká na zástup a všimla si v mojí kartě, že beru antidepresiva. Podle ní dělaly neplechu ty léky. (Taky říkala, že mám štěstí, že jsem tak hubená, když tyhle léky beru, že po nich každý přibírá... kdyby jen věděla...) Říkala, že s mojí stávající psychiatričkou nemá dobré zkušenosti a sehnala kontakt na jednu svoji spolužačku z medicíny. Tak jsem nakonec psychiatričku opět změnila. Musela jsem čekat půl roku, než mě mohla vzít, ale nelituju toho, protože je vážně skvělá.

Přes léto 2011 jsem se dostala pod padesát kilo. Byla jsem šťastná, nemohla jsem tomu uvěřit. Bohužel mě to nakoplo k tomu, abych v hubnutí pokračovala dál. Okolí si mého hubnutí všímalo. A pro mě se z toho stala doslova vášeň. Do školy jsem se vrátila se 48kg a na této váze jsem opět asi tři měsíce stála. Napadlo mě, že moje tělo už asi níž jít opravdu nechce... ale rozhodla se, že svoje tělo prostě donutím. A opět jsem ubrala na jídle. Když to teď píšu, je mi z toho smutno... není to přirozené, když lidi trápí své tělo, když trápí sami sebe...

Na začátku roku 2012 jsem byla poprvé u nové psychiatričky. Dočkala jsem se postupného vysazování léků. Bohužel jsem stále hubnula a tak jsem se brzy dočkala taky patřičné diagnózy. A začaly kontroly u nutriční, u dorostové lékařky a spoustu vyšetření, na které by mě ani nenapadlo, že se někdy dostanu... Víc bych se o tomto rozepisovat nechtěla. Léčím se a ještě to není uzavřená kapitola. Doufám, že to pochopíte... Třeba jednou dopíšu pátou část ;)

Některé vzpomínky na to, co se dělo, jsou velmi živé... a přitom mám zároveň pocit, jako by to byl jen sen. Tímto bych všem, co to čtou a něčím se trápí, chtěla předat naději a povzbuzení. Samozřejmě by bylo příjemnější, aby se takové věci neděly. Ale na druhou stranu si myslím, že mi to i hodně dalo. Myslím, že život vnímám jinak než většina mých vrstevníků. Miluju svoji rodinu... miluju život

 


Komentáře

1 Flo Flo | 28. srpna 2012 v 11:00 | Reagovat

Ty jo, na to, jak jsi mlaďounká toho za sebou máš hodně. Držím ti pěsti, ať se léčení nijak neprotahuje a vše jde tak, jak má :-)

2 Verunka T. Verunka T. | Web | 28. srpna 2012 v 11:26 | Reagovat

Páni! (to bylo první, co mě po přečtení všech dílů napadlo). Na to, jak jsi mladá, jsi toho opravdu prožila hodně. Psychika je sviňa a umí si s člověkem pěkně zahrávat. Ale máš můj obdiv za to, že ses rozhodla to řešit a statečně se s tím pereš. Jen mi tak něco vrtá hlavou...možná jsi to psala a já to jen přehlídla...ale když jsi měla ty psychické problémy, diagnostikovali ti něco? I když jsem teda někde četla, že někteří psychiatři klidně předepíšou AD jen proto, aby měli klidné spaní, že "něco" udělali.
Změnit psychiatra/psychologa je někdy potřeba, protože klidně může trvat dlouho, než najdeš toho pravého. Já už mám třeba třetího psychologa, i když jsem nikdy neměnila dobrovolně.
Chtít zhubnout nemusí být jenom proto, že toužíš po štíhlejší postavě. Člověk si může myslet, že zhubnutím se něco vyřeší, že každé shozené kilo znamená ulevit nemocné duši, zmenšení břemena, které tíží, odstranění něčeho zlého...rozumíš, jak to myslím?
Jinak někdo tu někde psal (snad to bylo na tomhle blogu), že 50 kilo je taková psychická hranice, pod kterou by se nemělo zajít a s tím souhlasím. Neměla bys dál hubnout, už teď vypadáš strašně křehce
Na té poslední fotce vypadáš úplně "normálně"...teda vyrovnaně, usměvavě, mile...a prosím, nedávej si už tu tmavou barvu, dělá tě to smutnou
Jo a nugeta je nej...nej...nej :-D
Promiň za ten román...

3 Mu Mu | Web | 28. srpna 2012 v 11:40 | Reagovat

já tě znám skoro od začátku, pamatuju si na tebe na blogu :) jakože ještě kdysi :)

4 L L | 28. srpna 2012 v 12:04 | Reagovat

to s mamkou vidim dlhodobo, mozno aj rok a viac :( pracou to veru nebude

5 Anore Anore | Web | 28. srpna 2012 v 13:33 | Reagovat

Věřím, že bude ještě 5. část, která bude končit happyendem..:)
Já vím, že na večeři do restaurace nechodím každý den..jen je to pro mě těžké jíst všechno, co mi nandají pod nos..
Jo a měla jsem: lososové carpaccio a 1/2 zapečené česnekové bagetky..a potom jsem měla tagliatelle s lososem a rukolou..Jsem hold lososová :D :)

6 Naty Naty | Web | 28. srpna 2012 v 14:40 | Reagovat

Krásné... a smutné. Hodně sis toho prošla....Je to smutné, že takové nemoce existují.. Vím, jak to musí být těžké, sama si tím procházím... A nemyslíš si třeba, že to taky trochu nakoplo, jak byly v té léčebně anorektičky? :) U nás v Motole to tak bylo, bylo tam hodně anorektiček a pak třeba dívky se sebepoškozováním, úzkostmi, schizofrenií... A většinu z nich naše přítomnost a chování trochu stahovalo... Spoustu holek si tam najednou mezi námi připadalo tlusté, chtěly hubnout... Pomohli ti v té léčebně alespoň trochu? :) Kde jsi se vůbec léčila? :) My ten boj zvítězíme... Musíme! Až se z toho jednou dostanu, budu na to vzpomínat... sice jako na děsné období, ale musím říct, že mi to hodně, hoodně dalo :)

7 Shery Shery | Web | 28. srpna 2012 v 18:19 | Reagovat

No...silný příběh Rezzy.
Jsem opravdu moc ráda že si nám to takhle podrobně napsala.Věděla jsem už že si byla kvůli něčemu v léčebně,protože si to občas napsala,ale nevěděla jsem pořádně kvůli čemu to bylo,jak to probíhalo a celkově jak si to celé prožívala.Takže ti za tvůj příběh děkuju:)
Jsi skvělá že si to zvládla a vím že zvládneš i nynější problémy,stačí chtít a ty chceš:)Neztrácej vůli a naději:-*

8 murder-doll murder-doll | Web | 28. srpna 2012 v 19:53 | Reagovat

Držím palce nech ťa už nikdy nič takéto zlé v živote nestretne. Máš pravdu, to čím si človek prejde ho vždy najviac naučí o živote...nebyť mojej anorexie bola by som len ďalšie decko ktoré si myslí že nič zlé sa mu v živote nemôže stať....zlato prajem ti aby si navždy ostala taká úžasná a silná osobnosť :) Mimochodom tmavé vlasy ti idú ;)

9 banalite banalite | E-mail | Web | 2. září 2012 v 10:15 | Reagovat

Bohužel někteří psychiatři fungují jen jako stroje na předepisování léku :-/
Ty jsi hodně zajímavá holka, hodně si toho prožila, víš o životě víc než kdejaký tvůj vrstevník a doufám, že tě nikdy netrápí to, že nejsi tuctová. Ty jsi totiž naprosto úžasná :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama