Poslední dny...

24. listopadu 2012 v 16:29 | Rezzy |  Den za dnem




Zdravím vás, princezny... i všechny ostatní, kdo zabloudí na tuhle stránku...

Abych byla upřímná, s blogem chci skončit. Nevím, o čem bych tady psala. Píšu ráda, ale tohle už je... tohle už je prostě pryč. Téma, které je teď už mě v pozadí.

Poslední dobou se stalo hodně věcí. Spíše horších, bohužel. Tatínek od přítele začal mít zničehonic problémy a v nemocnici zjistili, že má v mozku nádory. Zhoubné. Operace byla úspěšná, ale... všichni víme, jak je rakovina zákeřná.
A moje prababička... je na tom dost špatně. Je slaboučká, špatně jí, zapomíná, pořád u ní někdo musí mít. Občas jde vidět, že má strach. Občas mluví o smrti... Je strašně těžké vidět ji a nedokázat jí pomoct. Jsme s ní, jsme jí nablízku, ale víc dělat nemůžeme. Někdy se na nás usměje a vypadá klidná a spokojená. Ale někdy vidím v těch jejích krásných modrých očích, že se toulá někde daleko...
Další věc, která mě hodně zasáhla, byla nečekaná smrt mojí milované korely Štefinky, velkého rodinného mazlíčka. Měla pouze rok. Minulý čtvrtek začala vypadat nějak sklesle. V pátek ráno jsem s ní jela na veterinu. Když jsem se vrátila domů, zemřela. Nevíme důvod. Brečela jsem celý víkend. Ano, byl to jen ptáček, ale měli jsme k tomuto ptáčkovi silný vztah. Hlavně já. Bydlela se mnou v pokoji. Připravená mě kdykoli rozesmát, být se mnou.
Kromě toho další věci, spíš drobnosti, ale taky nepříjemné... V pondělí jsem si chtěla protáhnout ztuhlou hlavu a vyhodila jsem si obratle. Tak jsem dva dny ležela v posteli, nahřívala si krk a polykala oblbovací prášky. Příští týden mám elektroléčbu a pak si ještě musím domluvit rehabilitace... A taťkovi a bráchovi zjistili mírné astma a alergii na pyl, psy a roztoče.

Včera jsem byla u psycholožky. Vypovídala jsem se a ulevilo se mi. Mám ji velmi ráda, vždycky je milá, vždycky mě pochopí, uklidní, řekne mi něco k zamyšlení. Čím dál více ji obdivuji a mám k ní respekt.

Mluvily jsme i o ppp. O tom, jak na tom teď jsem, jak se změnilo moje myšlení a můj pohled na to všechno. A právě kvůli tomu mě napadlo, že bych vám zase měla konečně napsat. Anorexie mi ublížila, ale taky mě obohatila. Teď je v pozadí. Nyní se soustředím plně na svůj život, na svoji rodinu, na svoji lásku. Ráda bych vám nějak pomohla, podpořila vás... ale nakonec je to stejně na každé z nás...

-
-
-
-
-


-
-

-
-
-
-
-
 


Komentáře

1 petra petra | 24. listopadu 2012 v 19:53 | Reagovat

už nebuď smutná :)

2 Annie Annie | Web | 24. listopadu 2012 v 20:15 | Reagovat

tak snad bdue vše dobré

3 El El | 25. listopadu 2012 v 10:45 | Reagovat

Víš, nemoci, stáří a umírání prostě k životu patří.Časem třeba najdeš způsob, jak se s tím vyrovnat. Vždycky to bolí, ale nesmí ti to nějak zásadně narušit TVŮJ život.
Tvůj blog mi bude chybět, četla jsem tě roky (i předchozí blog). Někdy jsem nad tebou lomila rukama, někdy se o tebe opravdově bála, někdy jsem si říkala, že by tě měli zavřít na psychinu, jindy jsem ti záviděla sílu rodinného pouta. Prostě jsem s tebou prožívala veškeré útrapy spojené s PPP, a proto jsem si, ač s lítostí nad obsahem tohoto článku, řekla, že ty končíš s blogem, ale ŽIVOT pro tebe začíná!
Moc ti přeju, aby ses dala dohromady po zdravotní stránce, jednou mohla vysadit antidepresiva, abys úspěšně odmaturovala a dostala se na vysněnou VŠ, našla si fajnovýho kluka a na to období, co bylo, vzpomínala jen jako na špatný sen. Protože od teď to bude už jen lepší!
Ať se ti daří...

4 Rezzy Rezzy | 25. listopadu 2012 v 15:59 | Reagovat

[3]:
Ahoj El :) Moc ti děkuju. Vím, že jsi to se mnou vždy myslela dobře, i když jsem se někdy nechovala zrovna příjemně a byla jsem dost podrážděná... Děkuji za všechny skvělé komentáře, podporu a ochotu podělit se se mnou o svůj pohled na věc :)

5 En En | Web | 25. listopadu 2012 v 22:13 | Reagovat

Ahoj Rezzy,nemůžu tento článek neokomentovat...:)Je mi z něj smutno i vesele zároven...vesele proto,že jsi ppp odsunula a žiješ!To se mi líbí a máš plně můj obdiv!!!
Smutno proto,že prožíváš další těžké chvíle...moc držím palce at vše dopadne dobře!A ptáčka je mi líto:( Ale tak to prostě je...vše je to jen život a vždy se stane jen to,co se stát má a my to nijak neovlivníme;)Nebuď smutná;)
Mám zvláštní pocit...zvláštní pocit z toho,jak se ted vše mění...končíš,já taky...prostě mi ted pripadá vše strašně jiné.Jakoby naše blogové časy byly kdesi minulostí...
Líbí se mi jak jsi napsala,že je to vše na každé z nás.To je pravda.Já třeba ještě nejsem připravena odsunout ppp...možná to zní bláznivě,ale je to prostě tak.Věřím a doufám,že taky přijde čas,kdy se plně zaměřím na svůj sen a cíl a ppp již nebudu potřebovat (pokud mi rozumíš,jak to myslím)a nechám to...
Rezzy,máme na sebe fcb tak si muzeme nekdy napsat,budu ráda;)
Zatím hodně štěstí a drž se beruško:-*

6 Misha Misha | Web | 28. listopadu 2012 v 14:49 | Reagovat

Ahoj Rezzynko.
Je mi moc líto, že končíš s blogem. Moc jsem si tě oblíbila. Ale zároveň jsem ráda, že teď už nežiješ od jídla k jídlu a nestrachuješ se o každou kalorii, co do sebe dostaneš.
To s tím vším trápením mě mrzí. Rakovina je zlá, nemůžeme se před ní nijak bránit a já se jí bojím strašně moc. Že jí dostanu já nebo někdo z rodiny. :(
Stáří a odcházení je přirozené, i když moc těžké. Taky jsem teď na podzim byla na pohřbu přítelova dědy. :( Ale já si říkám, že ty lidi odcházej někam kde se mají mnohokrát líp a my za nima pak přijdeme a budeme se tam mít všichni krásně. A tomu věřím a věřit budu. :)
Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi na sebe nedala FB, ráda bych s tebou zůstala v kontaktu. :)
Měj se. :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama